Jaroslav Foglar
6. 7. 1907 – 23. 1. 1999

Spisovatel Jaroslav Foglar, skautským jménem Jestřáb, se stal legendou české literatury pro děti a mládež.

Narodil se v Praze - Podskalí manželům Jindřichovi a Marii Foglarovým, později prožil celý svůj život na Vinohradech a Žižkově. Od dětství jej uchvacovala romantika přírody a také citlivé vztahy chlapců v klukovské partě. Už jako školák projevoval spisovatelské nadání; ve třinácti letech mu v novinách Národní politika vychází první literární pokus – báseň Měsíční noci. První povídka – Vítězství – se pak objevila v roce 1923 v časopisu Skaut-Junák.

Foglarovy skautské začátky se datují k roku 1919, kdy poprvé navštěvuje skautský oddíl a na výzvu svého bratra vstupuje do 48. klubu oldskautů – Jestřábů. O dva roky později se stává členem 34. skautského oddílu v Praze. Zde získal legendární přezdívku Jestřáb.

Po absolvování Veřejné obchodní školy (1921–1925) pracoval Foglar 13 let jako úředník u firmy Oskar Stein, velkoobchod papírem. Poprvé vede Tábor v Zátoce neznáma, při němž objevuje mimo jiné i Sluneční zátoku, kde se později zrodili Hoši od Bobří řeky a s nimi i populární „lovení“ třinácti bobříků. Tento svůj první román Foglar připravoval, psal, piloval a brousil vlastně od svých devatenácti let. Dopsal jej roku 1930, ve svých třiadvaceti letech. To už měl za sebou několik povídek otištěných v časopisu Skaut-Junák, a tak povzbuzen úspěchem začal svůj román nabízet různým nakladatelům. Neuspěl, nikdo ho ještě neznal. V roce 1930 poslal rukopis do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Nezískal sice žádnou cenu, ale Melantrich zařadil Hochy od Bobří řeky do nedělní přílohy Českého Slova – Slovíčka jako román na pokračování. Knižně však vyšel tento román až v roce 1937 u nakladatele Kobese.

První Foglarovou vydanou knihou se tedy nestali Hoši od Bobří řeky, ale román Přístav volá v roce 1934. Tehdy byl Foglarův rukopis poctěn literární cenou a mladí čtenáři se v něm poprvé setkali s pojmem „modrý život“ jako symbolem plného, vzorného a ušlechtilého života. Vydání této prvotiny znamenalo okamžitý úspěch a v rychlém sledu vyšly další romány: Boj o první místo, Tábor smůly, Chata v Jezerní kotlině, Historie Svorné sedmy, Pod Junáckou vlajkou a Záhada hlavolamu.

V roce 1935 navrhl Foglar Melantrichu vydávání časopisu pro děti školního věku a tajně doufal, že se stane jeho redaktorem. Nápad se ujal, ale za redaktorský stůl mladý Foglar neusedl, alespoň zatím ne. Do Mladého hlasatele jen přispíval a vymýšlel různé soutěže. V roce 1937 přišel s takřka geniální myšlenkou – založit čtenářské kluby časopisu Mladý hlasatel. Během dvou měsíců jich vzniklo 200 a lavinovitě přibývaly. Jestřáb si s nimi pilně dopisoval, jak na stránkách časopisu, tak i mimo ně. Psal pro kluky náměty k činnosti a při své fantazii dokázal překročit jakékoli hranice a dát motivaci všem dětem bez rozdílu. Jeden čas existovalo 26 400 čtenářských klubů a v nich více než 100 000 dětí.

V roce 1938, v pohnuté atmosféře blížící se ztráty svobody českého národa se Foglar konečně stává redaktorem Mladého hlasatele a v prosinci téhož roku vychází na jeho stránkách první příběh kresleného seriálu Rychlé šípy. Vrchol popularity a dá se bez nadsázky říci „spisovatelskou nesmrtelnost“ získal myšlenkou založit fiktivní klub Rychlých šípů. S obdivuhodným citem pro nejtajnější zákoutí chlapecké duše nechal partu Mirka Dušína prožít stovky příběhů, jejichž nosným motivem byly vedle zdravého pohybu, sportu a táboření v přírodě a klukovských dobrodružství čestnost a smysl pro přátelství. Mirek Dušín je dnes často uváděn jako vzor charakterního člověka i daleko mimo chlapecký svět. A ještě dnes, i když je to k nevíře, se najdou party kluků, jež se vydávají do uliček staré Prahy hledat proslulá Foglarova Stínadla.

V roce 1940 zakazují Němci skauting a 15. května 1941 zastavují německé okupační úřady i vydávání Mladého hlasatele. Nejpopulárnější český dětský týdeník té doby končil nákladem 210 000 výtisků. Foglar zůstává v Melantrichu jako lektor a na krátkou dobu spolupracuje s novým časopisem pro mládež Správný kluk, který vydávalo vydavatelství a tiskařské závody Globus. Píše zde scénář dalšího kresleného seriálu Svorní gambusíni a vede čtenářské kroužky. I tady však po půl roce z příkazu okupantů končí. Do roku 1945 pak spolupracuje se Zpravodajem Klubu českých turistů, kde publikuje povídky ze života chlapeckého oddílu a návody pro činnost dětí.

Po osvobození ČSR v roce 1945 usiluje Foglar o obnovení časopisu Mladý hlasatel. To se však nedaří, a tak se zasadí o vydávání týdeníku Junák. V roce 1946 ovšem z redakce odchází, protože Junák nemůže být nástupcem Mladého hlasatele, jak by si Foglar přál. Nastupuje do redakce časopisu Vpřed, který vydává Mladá fronta a první „foglarovské“ číslo Vpředu vychází s kresbou Rychlých šípů na titulní straně.

Během tří let se tento týdeník stal největším a nejoblíbenějším časopisem pro mládež a dosáhl dvousettisícového nákladu. Bohužel, jak časopis, tak samotný Foglar byl vystaven neoprávněné a neseriózní kritice.

Po únoru 1948 se odpůrcům časopisu Vpřed, a jmenovitě Foglara, podařilo dosáhnout sloučení časopisů Vpřed a Junák pod názvem Junáci, vpřed! Pro Foglara už v nové redakci místo nezbylo. Vzápětí přichází již druhý zákaz činnosti, tentokrát komunistický a znamená sedmnáctileté knižní odmlčení. Krátké období svobodného povolání skončilo v roce 1953 Foglarovým zaměstnáním v pražské Městské stanici mladých turistů pod dohledem Státní bezpečnosti. Do roku 1964 pak pracuje jako vychovatel v domově mládeže a v září se, tentokrát již definitivně, vydává opět na dráhu svobodného povolání spisovatele.

Období publikační svobody „pražského jara“ netrvá dlouho a v roce 1970 spadla klec potřetí, tentokrát normalizační. Až v roce 1987 (shodou okolností opět po sedmnácti letech) vycházejí znovu v Olympii Hoši od Bobří řeky (v roce 1999 vyjdou již pošestnácté).

Listopadové události roku 1989 uvolnily Foglarovi cestu na veřejnost. Postupně jsou vydávány jeho starší, ale i nové knihy, které napsal v době nuceného odmlčení. Od roku 1991 je výhradním vydavatelem Foglarova díla Nakladatelství Olympia, a. s. (přehled viz příloha). K nejčtenějším a nejprodávanějším foglarovkám patří Chata v Jezerní kotlině, Hoši od Bobří řeky a trilogie Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství velkého Vonta. V oblíbenosti však patří první místo kreslenému seriálu Rychlé šípy.

I když Jaroslav Foglar od roku 1995 prakticky žil v pražské Thomayerově nemocnici, absolvoval několik těžkých operací a měl potíže se zrakem, přesto jako by mu chtěl nevyzpytatelný osud na poslední chvíli nahradit všechno nedobré, co mu za jeho života způsobil. Dočkal se znovuvydání všech svých knih a loni i tří radostných událostí: v květnu mu vyšla poslední kniha s názvem Jestřábe, vypravuj, v červenci převzal od obce spisovatelů Cenu osobnosti za celoživotní spisovatelskou práci pro děti a mládež a v říjnu osobně pokřtil při slavnostním večeru v divadle Semafor první souborné knižní vydání Rychlých šípů. Seděl tehdy na pódiu, v ruce tu nádhernou knihu a se svým příslovečným humorem pronesl: „Dnes nepůjdu ani spát a až do rána si budu knihu prohlížet, list po listu, příběh po příběhu.“ Dokonce prozradil, že pracuje na další knize s pracovním názvem Stínadla se budou bourat. Dopsat už ji nestihl.

Naposledy se objevil na veřejnosti v listopadu, aby nesčetným zájemcům podepsal knihu, která se stala na knižním trhu hitem roku 1998.

Chtěl se dožít stovky, nebo se alespoň dočkat jara, které měl tak rád. Vždyť jarem začínají všechny jeho knihy. To přání se mu už nesplní a nesplněna zůstanou navždy i jeho slova v závěru předmluvy k vydání Rychlých šípů: „Počkejte na mě, Rychlé šípy! Vydáme se spolu znovu někam dolů, do těch tmavých uliček, zákoutí, průchodů a plácků – tak jako jsme se tolikrát v dávných dobách vydávali. Snad tam někde zažijeme ještě nějaká Velká Dobrodružství. Vy i já při nich omládneme – a noví chlapci a děvčata při jejich čtení budou v duchu s námi, tak jako tenkrát, tak jako tenkrát...“