Reference Přidat referenci

Aktuální reference

“Ve chvíli, kdy autor napíše příběh, mizí rozdíl mezi fikcí či fantasií a realitou. Není to jen inspirace zajímavým tématem! Příběh ožívá a i ty nejméně uvěřitelné situace se stávají skutečností. Proto je literatura výjimečná, dopřává totiž našemu prožívání, aby se mohlo ponořit do těch nejnepravděpodobnějších situací a vnímat je jako fakt. „Oběti honu“ mají všechny tyto atributy a navíc přidávají strhující napětí. Autor tady dokázal předvést některé skryté tváře naší společnosti a nemilosrdně odhalit tvrdost, surovost, přetvářku, ale taky prospěchářství a bezcitnost. Příběh mladého muže, novináře Josefa, je ve své podstatě děsivý sen, který se odehrává v naší době, máme pocit, že najednou se z toho příběhu probudíme, vymaníme, ale on pokračuje dál a v nás proto narůstá strach a úzkost, jak ta pavučina kolem něho bude dál pokračovat. Čtenář je jako malý chlapec, který je zvědavý na konec, ale bojí se, tak si zakrývá zčásti oči, ale přitom hltá další a další stránky. Ano, „Oběti honu“ je strhující příběh, ze kterého mrazí. A stojí za to, aby si ho čtenář našel a přečetl. Rozhodně bude mít každý pak příležitost, aby o tom všem dlouho přemýšlel! A bude přitom i obdivovat odvahu, s níž autor dokázal tak silný příběh napsat. “
Jan Cimický napsal o knize „Oběti Honu“
2016-10-03 11:14:43 - info@iolympia.cz -

Ostatní reference

“Strhující, velkolepé a přesto nanejvýš otřesné. Tak lze nejlépe popsat román Oběti honu i samotné téma, které se v něm skrývá. A přestože se o knize jako takové dá hovořit jen v superlativech, námět je při nejmenším hrůzný – leč bohužel skutečný. Už prvních pár odstavců dává čtenáři poznat, že kniha rozhodně nebude čtením pro slabé nátury, a že autor nejde pro drsnější výraz právě daleko. Někdy to ale jinak nejde. Vždyť jak slušně popsat ženy i muže, kteří se zapletou s prodejnou láskou, než popravdě. I hlavní postavou popisovaný svět je brán z té horší stránky, čemuž odpovídá autorův slovník. Možná je to pohled příliš skeptický, místy přehnaně cynický, ale nutno přiznat, že v mnohém se od reality neodchyluje. Nemoci společnosti, přezírání problémů, hnaní se za senzacemi podporované bezbřehými možnostmi internetu a sociálních sítí, otupělost k životům druhých – na tom všem je postaven základní příběh. A je tu samozřejmě zápletka. Drsná, surová, ale zároveň strhující a bortící jedno z civilizačních tabu. Celý děj je totiž spjatý s obchodem s dětmi a mládeží za účelem pohlavního styku (a nejen toho). Něco, co se kolem nás děje, ale nikdo si to neuvědomuje nebo si to nechce přiznat. A co víc – problém je to mezinárodní a organizovaný, jak ukazují zkušenosti hlavní postavy románu, novináře bulvárního plátku Josefa, který se v honbě za senzačním tématem sám zaplete do tohoto zločinného prostředí a marně hledá cestu ven. Odhaluje nejen praktiky „pasáků“ náctiletých prostitutek a především prostitutů, komunikační kanály teenagerů s jejich zákazníky, ale také obchod s tímto „živým masem“, kdy pramálo záleží na tom, zda „zboží“ přežije, či ne. A pokud ne, vždy se najde někdo, kdo „to uklidí“. Aby autor ještě více zdůraznil podstatu látky, doplnil text i autentickými úryvky z novin, z uměleckých děl a třeba i soudních procesů, jejichž náplní byla nejen dětská prostituce či pedofilie, ale i stav světa a celé společnosti. Nemalý účinek mají také citáty Koránu a dalších textů různých náboženství. (Sám autor jistý „dotyk“ vyšší moci i zaznamenal, ale nechce o tom mluvit, je to pro něj velmi osobní.) Oběti honu je brilantně napsaný román s neobyčejným příběhem i rozuzlením, avšak je to drsný příběh s námětem, který jiné ztvárnění neumožňuje. Autor románu, renomovaný český spisovatel, se raději skryl za pseudonym, aby nemusel čelit nikoliv kritice, ale dalším otázkám. (Ostatně, i sám pseudonym cosi naznačuje.) „Danijel“ se učil u slavného spisovatele Umberta Eca, čili je třeba řadu věcí, textů, i znaků v textu románu prostě rozklíčovat - jako v detektivce. Kdo se do knihy začte, neodloží jí dřív, než na poslední stránce. Tolik je totiž v knize napětí i literárního umu spisovatele, jež na románu pracoval několik let, stylem investigativního žurnalisty, žánr, který si takto zkusil prvně ve svojí tvorbě. Pokud máte rádi humor nebo „klidné“ detektivky ve stylu Conana Doyla či Agathy Christie, potom Oběti honu nejsou román určený pro vás. Pokud ale chcete zabřednout do dramatického detektivního thrilleru, chcete si přiblížit zkaženost tohoto světa v té nejsyrovější podobě a prožít hrůzu z toho, kam dospěla naše civilizace, tuto knihu již neodložíte a budete se k ní stále vracet. “
Recenzent napsal o knize "Oběti Honu"
2016-10-03 12:50:00 - info@iolympia.cz -

“Poezie, ať už o ní existuje mnoho teoretických prací a studií, zůstává v mnoha směrech neuchopitelným žánrem literatury. Můžeme rozebírat všechny ty jamby a trocheje a naučit se je rozeznávat, můžeme porozumět smyslu jazyka a způsobu, jak se krásná řeč tvoří. Ale to hlavní, co se v literární tvorbě skrývá, a v poezii to platí obzvlášť, tkví v něčem jiném. V tomto spisku se čtenářům dostává do rukou poezie napsaná mladým člověkem, a poezie k mládí patří, alespoň dřív to platilo. K mladí patří také hledání pravdy, víra v ideály a touha po poznání pravého smyslu věcí, touha po svobodě. Poezie je jedním ze samotářských prostředků, jak tohle všechno vyjádřit kultivovaně a výrazně tak, aby všichni slyšeli, jak milujeme, nenávidíme, co nám přináší smutek i radost, co nám dává sílu, i co v nás vyvolává beznaděj. Z tohoto úhlu se dívejme na básně, které napsal Jan Zajíc. Když o Zajícových verších řekneme, že jde o básnickou tvorbu, bude to znít příliš nadneseně, protože i když nejsou bez kvality, můžeme tak nazvat literární a umělecké ambice profesionálního básníka. Zajícovy verše jsou především obrazem niterného prožívání společenského dění, obrazem doby, kterou Jan Zajíc jako mnozí z jeho generace intenzivně prožívali. Třeba jeho verše pomůžou pochopit tragiku let, v nichž se mnohým rozplynuly ideály a sny o společnosti, která bude příznivá pro život všech vrstev společnosti. Takové „vystřízlivění“ ale prožije každá generace, protože lidé se nemění, jen kulisy jeviště, kde se dramata lidských osudů odehrávají, jsou jiné. A proto nehodnoťme činy Jana Palacha a Jana Zajíce jenom kladně nebo jenom záporně, snažme se na ně dívat očima především těch, kteří v té době žili. Jan Palach s Janem Zajícem chtěli „něco“ udělat, zburcovat národ z letargie, a věřili v účinek zoufalého činu, kterým toho chtěli docílit. Přiznejme si, že život přináší do cesty života lidem nejednu těžkou překážku a otřes, a jsou mezi námi lidé, kteří se snaží své zoufalství vykřičet. Málokdy jsou ale slyšet, většinou až ve chvíli, kdy je už pozdě. Snažme se o takové lidství a takovou společnost, ve které zoufalých výkřiků bude co nejmíň. Karel Štusák “
Verše, Jan Zajíc
2016-10-13 13:10:39 - info@iolympia.cz -